Životopis

Jevgenij Pljuščenko

Rok narození 1982. V ruském národním týmu v krasobruslení od roku 1998. Skutečný šampión. Pevný slovanský charakter. Trojnásobný šampión světa (2001, 2003, 2004) trojnásobný šampión Evropy (2000, 2001, 2003) trojnásobný vítěz finále gran prí (2000, 2001, 2003) pětinásobný šampión Ruska (1999, 2000, 2001, 2002, 2004) a stříbrný medailista z olympijských her (2002). Nemilosrdný k soupeřům na ledě (mimo led s nimi hraje fotbal a tenis). Už dva roky je věrný své dívce. Je tak věrný, že se líbá pouze se zlatými medailemi vybojovanými v čestném boji.

Dětství

Jevgenij Pljuščenko se narodil na Dálném Východě. Jeho otec Viktor Vasilijevič, zedník a dřevorubec, se tam přestěhoval za prací. On a matka Ženi Tatiana Vasilijevna stavěli Bajkalsko-amurskou magistrálu (větev Transsibiřské magistrály, pozn. př.). V té době rodiče a Žeňova starší sestra Lena žili ve vesnici Urgal v Chabarovském kraji. Tam se třetího listopadu roku 1982 o měsíc dřív narodil Jevgenij Pljuščenko. Po slovech maminky byl chlapeček „dlouhatánský“ – při váze 2,9 kg měřil 57 cm.

Život nebyl lehký. Rodina bydlela v dřevěné maringotce, „kde nebyl ani televizor“. Kromě Pljuščenků tam pobývalo ještě několik rodin.

Žeňa byl čiperným a energickým chlapcem. Brzo se naučil chodit a když mu bylo 9 měsíců, začal i běhat. Mluvit se naučil také brzo. Jediné, co kalilo jeho dětství, byla trvalá nachlazení. Ze surového klima byl Žeňa často nemocen. Když mu byl rok a tři měsíce, nachladil se v jeslích. Lékaři nejprve měli za to, že jde o pouhou rýmu, no za týden už malého Žeňu vezla sanitka do nemocnice. Onemocněl oboustranným zápalem plic. V nemocnici proležel tři měsíce. Teplota neklesala, nepomáhaly ani injekce, ani léky. Aby dále nemučili svého syna, nechala ho matka dobrovolně propustit z nemocnice na vlastní nebezpečí. Jelikož lékaři prokázali bezmocnost, Žeňovi rodiče se rozhodli svého potomka léčit sami. Podle rad bábušek se synem začali vycházet na svěží vzduch, ať bylo počasí jaké chtělo. Taky s ním začali sportovat. Nejdříve ho vozili na sáňkách, potom ho postavili na lyže, pak mu koupili kolo. Speciálně mu doma vyrobili sportovní koutek se žebřinami, kladinami a houpačkami. A Žeňovi se polepšilo. To ale nestačilo. Bylo třeba změnit klima. Proto se v létě roku 1985 Pljuščenkovci přestěhovali do Volgogradu.

Ve Volgogradě se jednou Žeňa s maminkou procházeli v parku a potkali známou. Známá si stěžovala na svoji holčičku, která odmítala trénovat bruslit. Brusle tehdy byly nedostatkovým tovarem a bylo by smutné, kdyby takové dobré brusle nebyly využity. Tehdy známá navrhla Žeňovi, aby si zkusil zabruslit. Žeňa souhlasil. A dostal od ní své první brusle „Botas“.

Na zápis do oddělení krasobruslení šli hned následujícího dne, 25. února 1987. Maminka vyhlásila, že na zocelení „není nic lepší, než oddělení krasobruslení“. Žeňu okamžitě souhlasili vzít, dokonce ho přijali jako holčičku (kvůli jeho dlouhým, světlým vlasům). A potom, co se chlapec rozhořčeně ohradil, že je kluk, ho přijali ještě s větší radostí, protože chlapců bylo málo. Přes napnutou síťku se Žeňa díval na dětičky, které bruslily. „Zalíbilo se mi to a s radostí jsem začal sám bruslit.“ Žeňa byl nejmladším v skupině (byly mu 4 roky a 2 měsíce). Nadto se všichni ostatní už půlroku učili. Ze začátku to nebylo nejlepší, malinkému Žeňovi to šlo ztěžka. Často plakal. Ale jeho první trenérka, Tatjana Nikolajevna Skala, si vždy našla chvíli, aby mu pomohla a utěšila ho – „Ničeho se neboj, Žeňo, teď párkrát spadneš, a pak budeš vyhrávat závody.“ A Žeňa rychle dělal pokroky. Doslova za týden zvládl všechny tři druhy gymnastického provazu. Hlavní ale bylo, že trénink na kluzišti chlapci prospíval. Postupně se zotavoval a přestal být nemocný. Dříve nevydržel jet ani tři zastávky trolejbusem, neboť mu hned začínalo být nevolno. Nyní se mu zlepšilo centrum rovnováhy a podobné problémy už nemíval. Časem ho krasobruslení úplně vtáhlo. Maminka byla spokojná – dítě má dobré zdraví a nepotlouká se venku. Před krasobruslením Žeňa nejvíce miloval fotbal, ale nakonec zvítězilo krasobruslení. „Po 2 týdnech bruslení jsem řekl: ,Jaký fotbal?‘ Bruslení pro mě bylo jako droga“. Ale za chvíli se Žeňa začal zajímat o hokej. „Po tréninku jsem tam zůstával a díval se, jak ho chlapci hrají.“ Řekl o tom mamince. Maminka mu navrhla, aby ještě měsíc počkal a pak se rozhodl. „Po měsíci jsem už nic jiného než krasobruslení dělat nechtěl.“

Tehdy na tréninku Žeňova maminka uviděla dívku, která prováděla piruetu „biellmann“. Navrhla mu, aby si to zkusil. Už za týden tento prvek zvládl. „Když jsem poprvé udělal biellmanna, maminka za odměnu zorganizovala piknik. Na ohni jsme opékali brambory, vařili boršč…“ Žeňa byl z nového prvku nadšen a byl na sebe hrdý. „Sotvaže jsem přišel na trénink krasobruslení, uviděl jsem v televizi vystoupení Denisy Biellmannové a přišel z něj do vytržení. Její pirueta mě očarovala. Přísahal jsem, že jednou se budu také tak točit.“ Ale „právě mamince napadlo, že je v mých silách osvojit si tak vynikající piruetu.“ Mnoho let Tatjana Vasilijevna neustále vytahovala Žeňu nahoru. Jak on sám prohlašuje – „moje firemní otáčky ,biellmann‘ a ,bublik‘ by byly nemožné bez vytrvalosti a obětavosti maminky.“

Postavit Žeňu na brusle v páru nikdy nikoho nenapadlo – „Nebyl jsem nějakým pořízkem, abych nad sebe zvednul dívku a rychle jsem dělal pokroky v sólovém bruslení.“

Již za tři měsíce nato, jak Žeňa poprvé přišel na kluziště, začal vystupovat. Na své první soutěži se umístil na sedmém místě z 15-ti dětiček, které byly už o dva nebo tři roky starší než on.

Snít o ledových vítězstvích začal Žeňa v pěti letech, když uviděl v televizi sólové vystoupení známého Viktora Petrenka.

Na svoje první vítězství si pamatuje dodnes. „V sedmi letech jsem vyhrál turnaj ,Křišťálová brusle‘ v Samaře. Dostal jsem elektronickou hru ,Letecká bitva‘. Byl jsem moc šťastný, tehdy mi připadalo, že větší soutěže se ani nekonají.“

Když Žeňa dovršil devět let, div že neopustil krasobruslení. V tom čase měl nového trenéra – Michaila Makovejeva. Byl trenérem pro pokročilejší se zvýšenou obtížností a během tréninků Žeňa musel mnoho běhat a dělat mnoho silových cviků. To však pro něj problémové nebylo. Problémem se staly nové boty. Po měkkých a pohodlných českých „Botaskách“ mu byly velmi tvrdé. A trenér ho nutil skákat. Nohy se mu pokryly krvavými puchýři. Nemohl nejen skákat, ale už ani chodit. Žeňa vzal boty, položil je na trenérův stůl, prohlásil, že už více bruslit nebude a odešel. Uběhl týden a trenér zavolal k Žeňovi, omluvil se, řekl, že neměl pravdu a poprosil ho, aby se vrátil. Tak se tedy zas vrátil. „Musel jsem bruslit. Když jsem nebruslil dva-tři dny, začala mě bolet kolena, svalstvo, nebylo o čem přemýšlet.“ I na boty si zvykl a naučil se v nich skákat. „V 11 letech jsem ovládal všechny trojité skoky a to byla velice vysoká úroveň.“ Když ale Pljuščenkovi bylo 11 let, školu krasobruslení ve Volgogradě zavřeli. Dětský sport se na začátku devadesátých let jevil nevýnosný. Prostor kluziště předělali na bazar nebo autosalon. Kluziště je dodnes uzavřené, teď je tam skladiště.

Co zbývalo dělat? Variant bylo mnoho. Žeňa byl velmi všestranným chlapcem a v jeho životě bylo mimo krasobruslení i mnoho jiných zálib.

Rád četl a dobře se učil – až do šesté třídy byl premiant. A první knížku přečetl samostatně v šesti letech. Byl to dvojdílný Nosovův „Neználek na Měsíci“.

V dětství si Žeňa přál být vojákem. Když byl maličký a spatřil vojáka nebo důstojníka, vždy ho pozoroval s tlukotem srdce. Měl i svou vojenskou košili, Tatjana Vasilijevna ji upravila z dospělé. Tatínek mu opatřil čepici a pouzdro na pistoli. Tak jako každý chlapec, zbožňoval Žeňa pistole a autíčka. Vždy je kreslil, když si psal o dáreček Dědu Mrázovi. Jednou dostal tank, střílecí malinkými náboji, na dálkové ovládání. Ale kamarádka, která přišla na návštěvu, mu ho poškodila. Žeňa se vždy choval ke svým věcem opatrně, hrozně se rozčílil. Avšak Natašence Kuzněcové odpustil. Přece byla jeho první „láska“. Bylo jim kolem pěti let. Žeňa se vůbec k ženskému pohlaví choval vždy pozorně. Na ledě vždy pomáhal spadlým děvčátkům, dokonce i když mu za to trenér nadával.

Nebyl ale typickým hodným kloučkem. „Na hodinách jsem nevydržel sedět klidně. Pořád jsem se vrtěl a vyváděl.“ Neobešly ho ani rvačky. „Děti se mi vysmívaly, že dělám dívčí sport. A já jim pěstmi dokazoval, že se mýlí.“ Žeňa začal kouřit velmi brzy – už když mu bylo půl druhého roku, běhal po maringotce, kde rodina bydlela, s hůlkou nebo sirkou v puse. V druhé třídě pak začal kouřit opravdu. Tehdy mu otec jednoduše a otevřeně dal krabičku cigaret a posadil si ho vedle sebe s tím, že budou kouřit společně. Kluk ztratil řeč a o přestávkách přestal dělat hlouposti.

Jedině láska k fotbalu ho neopustila jen tak – Žeňa hrál za místní mužstva. Krasobruslení pro něj ale bylo alfou a omegou. „Fotbal je příliš drsná hra, a tak jsem si vybral krasobruslení.“ Chtěli ho také přivábit k tanci – a ne jen tak někdo, ale přímo balet Marinského divadla. Místo bruslení mu nabídli tanec. „Já si vybral krasobruslení.“ Proto právě tehdy, když Žeňa dosáhl jedenácti let, si uvědomil, že krasobruslení pro něj není jen koníček, ale životní styl. Bez něj už nemohl být. Musel trénovat dál. No kde? Byly dvě možnosti – Moskva nebo Petrohrad. „Tehdy mi to bylo úplně jedno. Tak jsme se s rodiči dohodli, že pojedu do Petrohradu.“

V Petrohradu

Rodiče Ženi ani zdaleka nebyli nadšeni z toho, že by se jejich syn měl odstěhovat z Volgogradu. Vždyť to znamenalo pustit ho úplně samotného do cizího města. „Měli pravdu v tom, že jedenáctiletý kluk není ještě připraven k životu dospělého. Nakonec mě však pustili se slovy, že je to moje rozhodnutí.“

Tak tedy v roku 1993 přivedl Michail Makovejev malinkého Žeňu do Petrohradu k Alexeji Nikolajeviči Mišinovi. To už Žeňa uměl skákat všechny trojité skoky od toe-loopu po axel. „Trojitými skoky jsme to však jenom nazývali. Nemělo to techniku ani převedení. Prostě jsem jenom uměl vysoko skákat.“ Alexej Nikolajevič vystrojil takřka námluvy, po kterých vynesl ortel: „Beru.“

Co si tedy myslel o svém novém žáku? „Vždyť ten mi snad padl z nebe! Jsem vděčný Michailu Xrisanfoviči Makovejevu za to, že mi Pljuščenka dohodil. Makovejev je mistr těžké atletiky, pro krasobruslení měl ale cit a ve Volgogradu založil skvělou školu. Hned bylo vidět, že kluk má talent, i když ke mně přišel právě v období, kdy začal růst. Když přešli těžkosti s tím spojené, Pljuščenko zazářil tak, jak se na pravý diamant sluší.“

Po tak dlouhém čase, kdy Žeňa bruslil u Makovejeva, si jen těžko mohl představit tréninky s někým jiným. Mišin byl ale na něj moc hodný, „ve všem mi pomáhal a prostě mi nahrazoval otce.“ Ze začátku Žeňa u Alexeje Nikolajeviče dokonce i bydlel. Jistý čas byl Žeňa vlastně bezdomovec, protože ve Volgogradu neměl vlastní bydlení. Potom mu přidělili byt na „Hvězdné“. Občas za ním jezdila máma, prosila sousedy, aby na něj dávali pozor. Kluk se ale snažil dělat vše sám. „Naučil jsem se i vařit! Brambory, párky, míchaná vejce, hrachovou polévku. Uvařil jsem vodu a vhodil no ní hrách. No, bůhvíjak to nechutnalo... Ovšem, museli jsme šetřit, peněz bylo tak akorát dost na činži, cesty na stadion a abych neumřel od hladu. Nebylo to snadné. V tak mladém věku jsem poznával věci, které mi ještě nebylo třeba znát. Všechno stálo na penězích.“ Rodiče mu přispívali, jak to jen šlo. Žeňa znal cenu peněz, vždyť viděl, že jich rodiče nemají nazbyt. Jenom jednou utratil všechno, co mu máma poslala vlakem, na... banány. „Měl jsem je hrozně rád. Na posezení jsem moh sníst dvě kila.“

Obrovitý Petrohrad Žeňu ohromil. „Po Volgogradě to byl šok, téměř mě zadusil. Byl jsem malinký, bál jsem se, že se ztratím, stýskalo se mi po rodičích. Nejdřív to bylo hrozně těžké, na tréninky jsem jezdil z jedného konce města na druhý.“ Lidé také nebyli na hocha nejhodnější. Ne dost, že je tady hlava na hlavě, ještě i cizáci se sem cpou!

Když bylo Žeňovi dvanáct, přijel za rodiči na týden do Volgogradu. První, co udělal, když vešel dovnitř, bylo, že vtiskl Taťjane Vasiljevne třista rublů, které za pět měsíců ušetřil ze stipendia: „Maminko, to je pro tebe. Kup si teplý kabát.“

Překážky se kupily a pro Žeňu bylo stále těžší zachovat si lásku ke krasobruslení. Na stadionu nebyly pro bruslení dobré podmínky – na kluzišti bylo zima jak venku na ulicích. Jestli se však svaly předem nerozehřejí, složité skoky a prvky se nedají dělat a ani se to nedoporučuje, protože se tím zvyšuje nebezpečí zranění. Když se Pljuščenko dostal k Mišinovi, ten měl ve své skupině i takové hvězdy jako Alexeje Urmanova a Alexeje Jagudina a věnoval se jim téměř neustále. Tehdy se Žeňa podruhé v životě rozhodl všeho nechat a odejít. „Mišin byl se mnou velmi málo, vždycky jenom nejakých deset-patnáct minut. S mámou jsem se poradili a shodli jsme se na tom, že daleko asi nepokročím. Už jsme i koupili lístky domů. Jenom jsme se šli rozloučit k Mišinovi a nějakým zázrakem se mu povedlo mě přesvědčit, abych zůstal. Lístek propadl.“

Zůstal tedy i nadále v Mišinově skupině. „Byl jsem malý a kolem mě takoví frajeři. Ovšem, starší to mladším vždycky natřeli, člověk mohl všelicos schytat. Musel jsem si vybudovat respekt. Pochopil jsem, že musím pracovat ze všech sil.“ Urmanovi a Jagudinovi připadalo veselé, že s nimi trénuje takový prcek. Urmanov ho vozil ve svém džípu zkoušet kostýmy a po zdařilých vystoupeních ho poklepal po ramenou.

Postupně si Žeňa zvyknul a na tréninky, samozřejmě, chodil s mnohem větším nadšením, než do školy. Učitelé nad tím nejásali, naštěstí mu ale nebránili v jeho zálibě. Škola pomalu ale jistě ustoupila krasobruslení. „Kdepak tam učení! Rodiče byli daleko a nikdo mě nenutil sedět nad učebnicemi.“

Rok prožil Žeňa bez rodičů. Potom Taťjana Vasiljevna nechala ve Volgogradu muže i dceru a přijela za ním. Pronajali si pokoj v komunálním bytě. „Komunálka, kde jsme s mámou bydleli první roky v Petrohradu, byla jako strašný sen.“

Tehdy to Žeňa potřetí téměř vzdal. „Něco nebylo v pořádku. Nervy jsem měl nadranc. A hrozně jsem se trápil, že se kvůli mně rodina rozdělila. Vždyť máma přijela za mnou a táta se sestrou (která je ode mě o šest let starší) zůstal ve Volgogradu.“

Všechno ale přetrpěl a vydržel. Jeho oběti nebyly zbytečné. V té době olympijský šampion Alexej Urmanov ještě odháněl fanynky se slovy: „Holky, jděte raději támhle, tam rozdává autogramy Evža Pljuščenko!“ Žeňovi bylo třináct let a děvčata se o něj vůbec nezajímaly. Tehdy, ve třinácti letech, ale začal jeho výstup na Olymp krasobruslení.